| |
V TOM KOUTĚ terasy bylo víc svinstva než v celém domě. Když začala krize v roce 1990, přišla o místo uklízečky. Tenkrát udělala to, co mnozí jiní, sehnala kuřata, prase a holuby. Vyrobila klece ze shnilých prken, trosek plechovek, úlomků ocelových svorníků a drátů. Něco snědli a něco prodali. Přežívala uprostřed zvířecích výkalů a smradu. Někdy v baráku netekla i několik dní voda, a tak ječela na kluky, budila je za úsvitu, tloukla je a postrkovala, aby seběhli čtyři patra a po schodech vynosili kýbly vody ze studny zakryté poklopem, která byla kupodivu neuvěřitelně blízko, hned na rohu.
Klukům bylo tehdy devět a deset roků. Reynaldo, mladší z nich, byl klidný a tichý. Nelson, vznětlivější, vždycky vzdoroval a někdy na matku zuřivě křičel:
„Neřvi na mě, kurva! Co chceš?!“
Kulhala na pravou nohu a byla trochu retardovaná, anebo možná prostě hloupá. Zkrátka neměla to v hlavě v pořádku. Od dětství. Možná od narození. Žila s nimi i její matka. Bylo jí asi sto let, možná víc, to nikdo nevěděl. Všichni v jednom zchátralém pokoji třikrát čtyři metry s kouskem nekryté terasy. Stará žena se už léta nekoupala. Z věčného hladovění byla vyhublá na kost. Strašně dlouhý život o hladu a věčně v bídě. Byla úplně vyuzená. Nemluvila. Vypadala jako mlčenlivá mumie, vychrtlá, pokrytá špínou. Hýbala se jen trochu anebo vůbec ne. Nikdy nemluvila. Jenom se koukala na svou přiblblou dceru a na své vnuky, jak se vzájemně mlátí klacky po hlavě a urážejí jeden druhého uprostřed kvokání slepic a štěkotu psů. „Jsou to blázni,“ říkali sousedé. Do jejich neustálých šarvátek se nikdo radši nemíchal.
Někdy si zapálila cigaretu, opřela se o zábradlí terasy, koukala na ulici a vzpomínala na Adalberta. Za mlada měla desítky mužů. Bavilo ji provokovat je. V jakémkoli věku. Říkávali: „Hele, debilko, pojď mi ho vyhulit! Dám ti dvě pesa, když mi ho přeblafneš,“ a ona jim ho šla vykouřit. Někteří jí peníze dali, jiní ne. Nastříkali do ní semeno a řekli: „Počkej tu na mě, neodcházej, přijdu za chvilku,“ a ztratili se. S Adalbertem to bylo jiné. Děti jsou jeho, ale ten kozel nikdy nechtěl žít s nimi na střeše, a když viděl, že je podruhé těhotná, zmizel nadobro. Teď už je stará, debilní, páchne jako zvíře, kulhá na jednu nohu a chcípá hlady. Všechno si spočítala a došla k závěru: „Koho bych teď kurva ještě mohla zajímat? Chce se mi tak akorát umřít.“ Takové myšlenky se jí honily hlavou a měla vztek sama na sebe. Vyhodila cigaretu na ulici a zoufale se rozeřvala na kluky:
„Reyi, Nelsone, jděte pro vodůůůů! Kurva, mažte pro vodůůůů!“
Kluci ji poslouchali. Neradi, ale poslouchali. Už je aspoň nezavírala na celé dny do tmavé mrňavé komory. Do té vlhké komory plné švábů, kudy vedla různá potrubí, je strkala od malička až do jejich sedmi let. Bez důvodu. Jenom aby je neměla na očích. Kluci se toho děsili, protože je tam někdy nechávala klidně den, dva i tři bez jídla a pití, olizovali vlhké trubky. Jindy je potápěla do nádrže s vodou a křičela, aby už byli zticha a přestali otravovat. Kluci strachy zmlkli. Někdy je držela pod vodou tak dlouho, že se začali topit a zoufale kopali. Teď, když už byli větší a silnější, se bouřili a takové tresty si nenechávali líbit. Žili si podle svého a občas i chodili do školy na rohu ulic San Lázara a Belascoaín. Spíš aby utekli od matky, než aby se něco naučili. Učitelé stejně moc nenaučili, protože ve třídě si každý dělal, co chtěl. Třináctileté holky se kurvily o sto péro s turisty na Malecónu. Kluci věčně hulili marjánu a kšeftovali, aby si přivydělali. Rodiče se o školu nijak nestarali. Nikoho nezajímalo učit se matematiku ani jiné náročné a zbytečné věci. A učitelé s těmi šelmami nic nezmohli. Takže Nelson a Rey chodili tři nebo čtyři dny do školy a zbytek týdne se bavili doma na střeše s holuby a psy. Měli pět psů, sebraných na ulici.
Jejich jediným jídlem za celý den byl často kus chleba a džbán oslazené vody, ale i tak vyrostli. Zjistili, že na jejich střechu občas zalétají i cizí holubi a nebylo těžké chytit je živé. A pak vymysleli volavku – krásného svůdného holuba, pořádného chlapáka, kroužícího nad všemi budovami. Vždycky se někde objevila neopatrná holubička, obdivovatelka krásného milovníka. A šlo se na to. Vyletěla za ním a holub ji zavedl do svojí klece, aby si tam s ní pořádně užil. A potom – cvak! Rey a Nelson zaklapli dvířka klece. Na trhu v Cuatro Caminos platili za jednu holubici čtyřicet nebo padesát pesos. Za bílou dokonce až sto. V době krize, hladu a posedlosti útěkem ze země kvetlo věštění a zaříkávání, a proto se za holubice, kozly a kohouty dobře platilo. Stejně tak za černé slepice, které jsou zapotřebí, když se chce člověk očistit a vyhnat zlo. Když kluci prodali holubici, hned bylo líp – dali si pár pizz a ovocný koktejl a donesli pizzu i mámě a bábě.
Jenže matka na ně stejně dál řvala jako blázen. Ječela a ponižovala je. A to už jim narostlo ochlupení na přirození, na zadku i v podpaží, zmohutněl jim ocas a začali silně chlapsky páchnout potem, ochraptěl a zesílil jim hlas. Schovávali se mezi klecemi s kuřaty, masturbovali a šmírovali sousedku z vedlejšího dílu střechy. Původně měla budova jednu velkou obytnou střechu, ale před lety ji někdo v půlce rozdělil nízkou, ani ne metrovou zídkou. Ta tvořila hranici se sousedy – starou kozatou ženskou s asi dvacetiletou dcerou a spoustou dalších harantů, co tam pobíhali a ani nevěděli, kdo je jejich máma. Holka byla jako piškot politý karamelem, štíhlá, krásná mulatka, kurvička pro cizince.Do ulic vycházela jenom v noci, elegantní a vyzývavá, a vracela se za úsvitu. Přes den chodila po svém kousku střechy v kratičkých přiléhavých šortkách a miniaturní blůzičce, bez podprsenky, krásně se jí rýsovaly bradavky a… áách. Pokušení. Reynaldovi už bylo třináct a Nelsonovi čtrnáct. Před nějakou dobou definitivně zapíchli školu. Bylo jim trapné pořád chodit do sedmé třídy. Třikrát si ji zopakovali a pak to zabalili.
Považovali se za muže. Pořád kšeftovali s holuby. Kradení holubů jim šlo den ode dne líp a každý den jednoho až dva prodali. Byl to dobrý obchod. Byli hotoví muži a živili všechny doma. Ale matka byla pořád stejně pitomá. Nenáviděli ji pro její ječení a záchvaty vzteku přede všemi. Ponižovalo je to, okřikovali ji:
„Kurva nebuď debilní! Buď ticho, kurva!“
Střecha byla den ode dne zasviněnější a čím dál víc smrděla zvířecími výkaly. Babka se skoro nehýbala. Sedávala na ohnilé bedně nebo někde v koutě. Hodiny zůstávala na slunci. Museli ji vždycky odnést do pokoje a uložit. Byla jako za živa mrtvá. Museli také dohlížet na matku, čím dál debilnější. Už ani neuměla sejít po schodech. Strkali do ní a křičeli, aby už byla zticha, ale ona ječela ještě víc, vzala do ruky klacek a mlátila je hlava nehlava, aby si uchránila svoje území. Oni jí klacek sebrali a nafackovali jí. Brečela vzteky, křičela, vzlykala a pak si zapálila cigaretu, zmlkla a uklidnila se, kouřila opřená o zábradlí terasy a koukala na auta, na kola a na lidi, co chodili kolem po třídě San Lázaro. Už se ani nepamatovala na Adalberta.
Jednou dopoledne kolem jedenácté takhle kouřila a koukala na ulici. Dostala od Nelsona pořádnou facku a měla oteklý, rozražený horní ret. Přejížděla si jazykem po rtu a cítila železnou pachuť krve. Zuřila. Odhodila vajgl na ulici, vyplivla krvavou slinu s přáním, aby někomu spadla na hlavu, otočila se a zamířila dovnitř. Slunce moc pálilo a bolela ji hlava. Kluci schovaní za kurníkem koukali na sousedku kurvičku. Oba měli přivřené oči a rytmicky se pohybovali. Polonahá mulatka věšela ručník a malinká červená tanga s krajkami. Líbilo se jí, když na ni kluci koukali a onanovali. Ždímala ručník nacucaný vodou a osvěžovala se na sluníčku. Vlastně by je nejradši viděla celé, jak před ní zuřivě onanují a stříkají, ale byli ještě příliš malí, než aby si tolik troufli. Až trošku povyrostou, budou z nich dobří „stříkači“ a budou předvádět klacky u domovních vchodů na Malecónu pro každou, která bude mít chuť se podívat. Zatím to dělají potají.
Když si matka všimla představení, vypěnila ještě víc. Rozzuřila se jako fúrie:
„No jen tak dál! Jen si to dělejte! Sprosťáci, umřete, vylezte ven! Oba dva! Vylezte ven!“
Popadla klacek a chystala se na ně, ale vtom se otočila k vyzývavé sousedce:
„A ty, děvko zasraná, je ještě hecuješ, protože seš kurva! Přestaň je provokovat, nebo na to umřou! Celej den si ho jen honěj, ani nežerou! Zabiješ je, ty kurvo, ty zmetku! Zabiješ je!“
„Hele, debilko, nech mě na pokoji, já si můžu doma dělat, co budu chtít.“
„Ty nejseš nic jinýho než kurva!“
„Jo, ale píča je moje! A žiju dvacetkrát líp než ty, špinavá krávo blbá! Prase!“
Do toho štěkot psů, splašené slepice. Ve všem tom rámusu a šílenství se matka snaží překročit zídku oddělující terasy, s klackem v ruce se sápe na sousedku, ale už je u ní Nelson a bere jí klacek z ruky. Rozzuřeně se pokouší za každou cenu dostat na sousedku a křičí:
„Ty nejseš nic jinýho než kurva! A ty honimír! Ruce pryč! Pusť mě, ty zasranej honimíre!“
„Přestaň mě urážet, kurva, přestaň!“
Nelson je bez sebe, neovládá se. Čtrnáctiletého muže takové ponížení bolí. K tomu se přidají posměšky a smích sousedky, teď ještě vyzývavější:
„Ale jdi ty, honimíre, sprosťáku, ještě se z toho svýho věčnýho onanování zblázníš. Najdi si ženskou!“
Otočí se, pěkně klidně vchází domů a pořádně přitom kroutí zadkem. Výsměch kurvičky ještě víc zraní Nelsona, který se přetahuje s matkou o klacek. Prudce do ní strčí a odhodí ji na kurník. Z rohu jedné klece vyčnívá ocelový svorník, projede jí zátylkem až do mozku. Žena ani nevykřikne. Zděšeně vytřeští oči, zvedne ruce k místu, kudy prošla ocel, a v hrůze umírá. Ve vteřině se vytvoří hustá kaluž krve a viskózních tekutin. Umře v děsu, s vytřeštěnýma očima. Jakmile to Nelson uvidí, okamžitě zapomene na nenávist k matce. Zavalí ho bolest a panika.
„Proboha, mámo! Co jsem to udělal, co to je?“
Skloní se k matce a snaží se ji zvednout, ale nejde to. Je přibitá zátylkem na ocelový svorník.
„Já jsem ji zabil, já jsem ji zabil!“
Křičí jako blázen, utíká k zábradlí terasy a vrhne se dolů. Necítí křupnutí lebky, když se rozbije o asfalt o čtyři patra níž. Umírá stejně jako jeho matka, s křečovitým výrazem plným děsu.
Babička všechno viděla, seděla na bedýnce se shnilého dřeva a ani se nehnula. Bez sebemenšího gesta zavřela oči. Už nemůže dal žít. Tohle je příliš. Srdce se jí zastavilo. Padla dozadu a zůstala opřená o zeď, bez výrazu, jako mumie.
Rey nevylezl ze své skrýše za kurníkem. Všechno se odehrálo strašně rychle, klacek mu ještě stojí, celý tvrdý. Zatlačil ho do kalhot a sevřel mezi stehna, aby mu nedělal bouli, dokud nezměkne. Ztratil řeč. Došel k zábradlí terasy a podíval se. Dole ležel jeho bratr, roztříštěný uprostřed ulice, obklopený lidmi a policií, která zastavila dopravu v ulici San Lázaro v obou směrech.
Za okamžik policisti vyběhli na střechu. Spustili zhurta:
„Co se tady stalo?“
Rey nedokázal odpovědět. Pokrčil rameny a cosi ho nutilo se na policajty usmívat. Chlapi se na něj dívali s otevřenou pusou.
„Ty se ještě směješ? Cos to udělal? Tak mluv, cos to udělal?“
Znovu se zasmál, v hlavě měl prázdno, ale nakonec promluvil:
„Nic, nic. Já nevím.“
„Jak to, že nevíš? Cos to udělal?“
„Nic, já nevím.“
Dali mu želízka. Odvedli ho dolů po schodech. Posadili ho do policejního vozu a odvezli na policejní stanici o pár bloků dál. Zavřeli ho do cely ve sklepě spolu s dalšími delikventy. A tam zůstal. Otupěle, s prázdnou hlavou.
Technikům z kriminálky trvalo tři hodiny, než dorazili k domu na ulici San Lázaro. Pracovali pečlivě celé odpoledne. V pět hodin večer zvedli z asfaltu Nelsonovu mrtvolu a odvezli ji s babiččinou mrtvolou do márnice. U matky se zdrželi déle. Už byla tma, když se rozhodli sundat ji ze svorníku a poslat do márnice. Bylo evidentní, že někdo násilím strčil chlapce ze střechy a ženu hodil na kurník. Stařenka zemřela přirozenou smrtí, na zástavu srdce. Jenže nebyli svědkové. Nikdo nic neviděl. V téhle čtvrti je to tak vždycky. Nikdo nic nevidí. Nikdy není žádný svědek.
(...)
Nebyl ospalý. Co dělat? Nic. Vykouřit si ty dvě zachráněné cigarety. Jednu si zapálil a díval se na tmavé, zpěněné lednové moře. Bylo chladno a… vzpomněl si na svoje narozeniny. Kolikátého je asi dneska? Podíval se kolem. O pár metrů dál onanoval černoch a přitom pozoroval souložící dvojici, milenci seděli na široké zídce Malecónu a rytmicky se pohybovali a ve stejném rytmu se přidal černoch, zabraný do představení. Rey ani na chvilku nezaváhal.
„Hej, poslouchej… ech…“
Chlapa to zaskočilo. Vystrašeně si překotně zastrčil úd, určitě mu rázem změknul, protože si myslel, že ho přistihl policajt in flagranti – manus falus na veřejném místě. Nenápadně se podíval k místu, odkud na něj volali. A Rey se ho zeptal:
„Kolikátýho je dneska, vole?“
„Cože?“
„Kolikátýho je dneska, vole?“
„Cože? Co říkáš?“
„Datum, datum. Kolikátýho je?“
„A jó… Kurva, chlape! Nevím, nevím… Sakra, všechno jsi mi zkazil.“
Černoch se rozčílil. Reye si už nevšímal a znovu se snažil soustředit na předchozí činnost, aby dohonil, co zmeškal, a dostal se dál. Rey seskočil ze zídky a šel pryč. Na rohu s ulicí Belascoaín stáli dva unudění policisté. Do Reye jako když uhodí blesk. Otočil se na podpatku, zapadl do podchodu a vyšel v parku. Další párečky, další honimíři. Předešel ho nějaký děda se dvěma nacpanými taškami. Byly těžké a děda pospíchal s vystrašeným výrazem.
„Kolikátýho je dneska, dědo?“
„Půl třetí.“
„Ale ne, kolikátýho je?“
„Cože?“
„Kolikátýho je? Datum.“
„Ach, nevím… nevím… je půl třetí.“
Tři policajti na rohu ulic Belascoaín a San Lázaro. Rey zahnul do ulice Marqués Gonzáles, proběhl ji a úzkými uličkami došel do čtvrti Jesús María. Na hlavních ulicích hlídala policie. Ve vchodu do pavlačového domu v ulici Ánimas seděla strašlivě tlustá paní a osvěžovala se na čerstvém vzduchu. Skoro nahá. Staré obnošené šaty měla málem průhledné od neustálého praní. Byly jí vidět ohromné dudy s obrovitými bradavkami a neuvěřitelně veliké břicho, možná měla pod tou upocenou, kyselou želatinovou hmotou sálající teplo i Venušin pahorek s vlhkou pulzující vaginou a všechny další náležitosti. Možná to všechno existovalo, ale sotva by se k tomu člověk dostal a stokrát se předtím neudusil. Paní nebyla moc stará, něco mezi třiceti a padesáti lety, možná pětadvaceti a pětapadesáti. Nešťastný život má vliv na mnoho věcí, přidává vrásky. Zkrátka… Podívala se na Reye s potměšilým úsměvem. Rey se jí zeptal:
„Nevíte, kolikátého je dneska?“
Žena se začala překvapeně smát. Jako kdyby ta otázka byla dobrý vtip.
„Cha, cha, cha, nevím, cha, cha, cha.“
„Dobrá…“
„Ale no tak, pojď sem, neodcházej… cha, cha, cha…“
Žena ho popadla za ruku. Měla paže jako šunky a široké, silné ruce. Rey se pokusil vytrhnout, ale nepustila ho. Pevně si ho přidržela a řekla svůdně, anebo se aspoň pokusila působit svůdně a sexy jako vlk před Červenou Karkulkou:
„Na co potřebuješ vědět datum?“
„No… na nic… pusť mě, spěchám.“
„Nechoď nikam… Kam ten spěch?“
„Pusť mě, kurva!“
Pustila ho a zároveň mu řekla:
„Jdeme ke mně, abys viděl jak teču proudem… Tos ještě neviděl… jsi ještě dítě… Pojď sem… nechoď pryč… Pojď.“
Rey vzal nohy na ramena a přemýšlel, jak je ta tlustoprdka blbá. „Komu by se chtělo šukat takovýho mastodonta? To bych si to radši padesátkrát udělal sám.“ A velmi podrobně si představil, jak se snaží zvednout ty tuny sádla, střeva a břicho a hledá buchtu a bobra tý ženský. Představil si, jak tu hmotu nadzvedává a ona se směje, on nemůže najít přirození, všude jen pot a špína a kyselý pach. Usmál se. Koneckonců to mohlo být zábavné.
Přidal do kroku. Panovalo hluboké ticho a klid a velká tma, kolem páchly shnilé odpadky. Popeláři sem zjevně už dlouho nezavítali. Na rozích se vršily hromady tlejících odpadků a zápachem vábily potkany, šváby a podobnou havěť. Nechtělo se mu procházet takovou tmou. Trochu osvětlené byly jenom hlavní třídy. Pár černochů ze čtvrti pilo rum, tiše rozmlouvali na zápraží svých dusných mrňavých bytečků. Prý za takové vedro může El Niňo. „Co je to asi za dítě,“ pomyslel si Rey.
Obyvatelé dalšího bloku seděli venku téměř všichni. Nemohli usnout a brali to filozoficky, chodili se ochladit na ulici, dokud je nepřemohl spánek. Stejně nikdo nepracoval, nikdo neměl směny a nikdo nemusel brzy vstávat. Práce nebyla a všichni si takhle zázračně, beze spěchu žili. Rey kráčel nahoru ulicí Factoría a zastavil se na rohu polozbořeného domu. Ještě stál. Všechno v pořádku. „Tak do toho, musím se rozhodnout,“ pomyslel si. Podíval se po okolí. Nikdo na obzoru. Obezřetně vstoupil do domu, poslepu vyšel po schodech a zaťukal na Magdiny dveře. Žádná odezva. Zámek tam nebyl, takže Magda spala. Znovu zaťukal a s rukou u úst potichu zavolal škvírou: „Magdo, Magdo… Magdalénóó!“
Zkusil to znovu a naléhavěji. Konečně se za dveřmi ozvala Magda:
„Kdo to, kurva, je, když je tolik hodin?“
„Rey.“
„Rey? Rey?“
„Nekřič tak, mluv potichu.“
Magda otevřela dveře. Skoro na sebe neviděli. Magda ho poslepu objala, líbala ho jak šílená, stěží potlačovala vzlyky a tiskla ho k sobě:
„Reyi, už jsem si myslela, že tě zavřeli, lásko moje! Ach Reyi, pro lásku tvý matky, to je dost, že ses vrátil!“
Rey mlčel. Poprvé za svůj život v sobě ucítil něco neuvěřitelně krásného, úplně nevysvětlitelného. Neznámý, ale nádherný pocit, který v něm narůstal. A odpověděl úžasnou, radostnou, naprostou erekcí. Nejradostnější a nejšťastnější erekcí v životě. A pak se milovali jako zvířata, jako nikdy předtím, jeden orgasmus za druhým až do svítání. A tehdy usnuli, tak jak byli, špinaví, ulepení od potu, semene, smogu a sazí. Chrupali na odporném slamníku jako dvě šťastná čuňata.
Magda měla filcky a Rey je od ní chytil. Ale přesvědčila ho, že je měl první on. A při tom zůstalo. I přes filcky a hádku se na tři dny zavřeli doma v neovladatelném šílenství lásky, vášně a sexu. Utratili Reyovy zbylé dolary, a živili se rumem, marihuanou, cigaretami, pivem. Čtvrtého dne se dostavila hrozná kocovina, vyčerpání a svalové křeče, Magda myslela, že je snad těhotná. Rey měl žalud v jednom ohni, i perličky se zanítily. Totéž Magdina kunda a zadek. V teple a vlhku se filcky velmi úspěšně rozmnožily a žraly je zaživa. Žaludky měli podrážděné a překyselené. A jako by toho nebylo dost, zbývalo jim jen dvacet pět centů to znamená pět pesos na černém trhu.
Rey strčil ruku do kapsy, a když zjistil, že má jen tenhle čtvrťák, pocítil uspokojení. Ve skutečnosti ho peníze obtěžovaly, nevěděl, co s nimi. Vzpomněl si na své narozeniny:
„Magdo, už bylo sedmýho ledna?“
„Proč se ptáš?“
„Sedmýho ledna mám narozeniny.“
„Neříkej. Kolikpak je mýmu chlapečkovi? Jen mi to pěkně pověz, udělám ti oslavu s dortem a bonbonama.“
„No tak, neser mě. S tebou se nedá mluvit.“
Přiblížila se k němu. Objala ho a políbila. Teď byli opravdu olezlí a smradlaví, jak se váleli po propocené matraci plné štěnic a vší. Samozřejmě to nevnímali. Cítili se dobře. Magda ho políbila s takovou láskou, že se jí ho podařilo obměkčit:
„No tak, pověz, zlato, kolik ti bude? Myslím… počkej chvíli… Dneska je… Přišel jsi za svítání v neděli čtvrtýho a šukali jsme bez přestání celou neděli, pondělí pátýho a úterý šestýho. Dneska je středa sedmýho ledna. Dneska máš narozeniny!“
„Fakt?“
„Jo. Kolik je ti? Ale vážně.“
„Sedumnáct.“
„Kurva, život se s tebou zrovna nemazlil! Vypadáš tak na třicet.“
„Hele, neser.“
„No vždyť je to jedno. Musíme to oslavit.“
„Oslavit jak, Magdo? Už slavíme tři dny. Nebo čtyři. Já už ani nevím. A kromě toho mám v kapse dvacet pět centů.“
„Něco seženu. I kdyby jen kapku rumu.“
©Pedro Juan Gutiérrez
Ukázka z knihy Král Havany |
